Čtvrtek večer. Na okenním parapetu mi hoří bílá svěcena. Její plamen s sebou hází sem a tam a horký vosk stéká po jejím boku. Okno zatažené žaluziemi, které jsou naprosto šedé, bez nálady, bez chuti do života.. Za uchem mi křičí rádio, ale jsem příliš unavená, abych se mohla zvednout a jít ho zeslabit.Trochu paradoxní, že mi vadí zvuk rádia, ale vysoké tóny příčné flétny ne. Je to jediná věc, kterou miluji..Kterou miluji natolik, že se bez ní neobejdu jediný den. Už při druhém dni trpím podivným syndromem absťáku, který ne a ne ustoupit. Je mi nevolno. Při přejídání burákových oříšků , co jsem dostala od babičky k dnešnímu Mikuláši, mi došlo, že mi je poněkud nevolno..
Asi jsem začala být závislá, možná i posedlá svým břichem, které chci, aby bylo dokonale ploché..Ale nedaří se mi to. Mrzí mě to, štve mě to a mám chvílema pocit, že to snad ani nejsem já..Že to, co vidím v zrcadle v mém pokoji je někdo jiný. Někdo, kdo se mi posmívá za to, jaká jsem. Stojím před zrcadlem a pozoruji své ubohé tělo. Každé rameno jiné, břicho nafouklé-vypadající jako těhotné. Krátké nohy křížené do X, které se mi tolik nelíbí! Někdy si říkám "Ano , jsem sama se sebou spokojena.." Pak přijde zase rána, která do mne hučí, že musím neustále cvičit a jíst zdravě, abych vypadala tak, jak bych si představovala..A cíl ? Mít břicho jako deska mého stolu. Ano, občas si nepřijdu hubená.
